V jednom z dřívějších příspěvků, jsem se vyznal ke své lásce k chladu. V právě uplynulém víkendu jsem se to pokusil spojit s další aktivitou, a to je běh. Konkrétně jsem vyrazil na Winter run v Praze a zaběhnul si svůj první závod na 8km!





Ale to trochu předbíhám. Haha, vtipný! Totiž běhat, nebo alespoň napodobovat běh, jsem se poprvé pokusil někdy vloni na jaře. Nebyla to žádná systematická aktivita a cílem bylo uběhnout alespoň pět kilomentů. Já vím, že to moc není, jenže já jsem celoživotní antiběžec. Přesto, že jsem vyzkoušel spousty sportů, od fotbalu, přes badminton, veslování nebo rugby, běhání jsem vždycky nesnášel. Když u toho můžu kopat do míče, nebo vyvíjet nějakou aktivitu, tak to je fajn. Ale běh? Jakože čumět dopředu, funět a prostě běžet? Přičemž výsledkem celé té parády je v nejlepším případě návrat zpátky domů? Tak to fakt ne, díky.


Proč jsem teda vlastně zkusil běhat? Vedlo mě k tomu několik důvodů. První z nich je opět jedno z pracovních školení, kde jsme si ukazovali jak vytvořit návyk. Na příkladu běhání se to asi ukazuje nejlíp, protože je to taková stereotypní sportovní aktivita, ke které se často někdo uchýlí v zápalu předsevzetí, či kroze středního věku. Zároveň na ni ale zapomene dříve, než mu dojde balík s novejma adidaskama. Beztak je dneska zima, večer dávají Ordinaci a uplně klidně můžu začít v pondělí. Který pondělí? No to příští.


Druhým důvodem bylo paradoxně to, že mi to nejde a nemám to rád. Nebo jsem to alespoň neměl rád v té době. Když jsme totiž na školení probírali fixed a growth mindset, tak pokud máte growth mindset, věříte tomu že dokážete všechno. A že neexistují věci, které vám prostě nejdou, protože na to "nejste ten typ". A přesně tohle pro mě představovalo běhání. Vždycky jsem se z něj snažil ulejt, vyhnout se mu a když už jsem musel, tak jsem se staral tak maximálně abych nebyl poslední. Proto jsem si řekl, že parádní zkouškou growth mindsetu, by bylo běhání. Zahodit za hlavu všechny ty předsudky který k němu mám a zkusit to s čistou hlavou.


Můj první cíl, kromě těch pěti kilometrů bylo, že bych je chtěl zaběhnout pod třicet minut Já ani nevím kde jsem na to přišel, prostě mi to přišlo jako fajn čas. Když se mi to poprvné povedlo, ten pocit byl super, nadšení! Ale ze začátku jsem k tomu měl daleko. Nedokázal jsem v kuse uběhnout pomalu ani kilometr. A i ten kilometr byl ve šnečím tempu. Bylo to trochu drsný nastavení zrdcadla, protože cejtíte, jak se na vás všechno natřásá a u toho funíte jako kůň. Jenže běhání nejsou jen negativa, ale i pozitiva. Ono se to totiž všechno zlepšuje. Přestáváte funět, je toho míň, co se na vás natřásá a ten pokrok je hrozně návykovej. Když se mi dneska nechce běhat, vzpomenu si jak jsem nemohl uběhnout ani kilometr a radši jdu. Už se nechci vracet.





No a tak jsem se ocitnul na Winter runu, který se běží na pražské Ladronce. Varianty byly dvě, čtyři nebo osm kilometrů. Jelikož už jsem svojí metu pěti kilometrů za třicet minut překonal, šel jsem na osm. Cíl jsem si stanovil na padesát minut. Jelikož bych v dubnu chtěl běžet půlmaraton, bral jsem to jako takovou zkoušku trochu delší tratě, ale zároveň jsem nevěděl co čekat od počasí. Běželi jsme totiž zhruba v mínus třech strupních, přičemž neustálý vítr nám taky nepřidal. Závod jsem spolu s kamarády začal na chvostu startovího pole, ale první kilometr jsme prokličkovali kupředu a drželi si svoje tempo. První čtyřkilometrové kolo jsem nakonec zvládnul v pohodě, nebýt bolesti na holeních. To asi každý začínající běžec zná, ale mě to upřímně překvapilo, protože jsem měl něco natrénováno a tohle jsem už dlouho nezažil. Možná to bylo změnou povrchu, normálně na betonu moc neběhám. Vzpomněl jsem si ale na úryvek knížky kterou momentálně čtu, Běžící Budha.


„Když lidé říkají, že neradi běhají, říkají vlastně jinými slovy, že nemají rádi bolest. Běh je sport, ve kterém je bolest přítomna neustále. Proto posiluje náš charakter. Někdy poznám, že určitý člověk u běhání vydrží, podle toho, že má rád bolest, byť ne přehnaně.“


A já si to užil. Ne snad v tom smyslu, že bych potřeboval aby mě někdo mlátil přes holeně, ale já se celou dobu těšil na ten pocit, až to zvládnu. Přijmul jsem bolest, vnímal že existuje, ale nevěnoval jí přehnanou pozornost. Zpětně mě jen mrzí, že mě to omezovalo v celkovém výkonu, protože čas jsem sice splnil, ale vím, že jsem měl na víc. Na druhou stranu jsem celý závod odběhl ve dvojici s kamarádem, což mě nutilo držet tempo a nezpomalovat. Sám bych možná běžel pomaleji. Nejsem totiž dobrej běžec. Nemůžu vám poradit jak správně běhat, protože to teprve hledám. Ale ten pocit na konci za to stojí a s každým dalším během mě to baví víc a víc. Každopádně to byla krásná zkušenost a těším se na další závod v lepším počasí, které si bude moct víc užít i manželka a dítě:)

Ondra